| Hafici.net | Kocici.net | Ptacci.net | Rybicky.net | Skalky.net | Terarka.net | Tipynavylety.net |
|---|
Ťapka byla fenečka neurčité rasy, nicméně o to více chytrá a chápající. Dost možná, že i tím, že žila ve společné domácnosti s mojí maminkou. Poslouchala na slovo a ba co víc, kolikrát rozuměla dřív co se člověku honí hlavou, než to vyslovil nahlas. Vzpomínám si jak mamka byla u vytržení, když si pomyslela, že by bylo dobré Ťapku dnes vykoupat a když se po ní v bytě sháněla – Ťapka nebyla k nalezení. Nakonec jí našla přitisknutou ke zdi až v nejzašším koutě pod starobylým gaučem. Ani koště nepomohlo. Vždycky chodila na volno a neustále sledovala svou paničku co bude následovat za dalším a dalším krokem. Poslušně poslouchala a nikdy nebyla zbrklá a ani nijak neposlušná. Poslední společná léta to neměla se svou velitelkou lehké. Maminka byla častěji po nemocnicích než doma a tak jsem si milou Ťapku brávala k sobě. Lehávala mi za hlavou stočená kolem ní. Potřebovala mít dotek, který jí dával pocit nejen bezpečí, ale i lásky. Maminka umřela. Příbuzní rozhodli, že Ťapka se musí nechat uspat. Přestože mají své zahrady ani jeden jí nechtěl. Za to já ano. Bylo to mé jediné dědictví a nejlepší, které jsem mohla dostat. Ťapka to u nás už znala, věděla jsem co jí mamka vařila do krabiček od pomazánek. Měla své štokrdlátko, pod ním svůj kobereček, kam chodívala přes den si lehnout a mít svůj klid. Nakonec byla to už dáma poněkud v letech a tak si to zasloužila. Líbilo se mi jak si doma zjednala nejdříve pořádek. Všem – tedy Adamovi, který byl ještě puberťák, starouškovi Askasovi a treperendě Naomce dala jasně najevo, kdo této domácnosti velí a řídí jí. Měla respekt celé smečky od samého počátku. Vzpomínám jaká to byla úžasná dvojka, když se šlo na procházku. Velký Adam a vedle něj drobná Ťapka. Manžel jí začal říkat z legrace Šlapko a ona na to slyšela. Přiběhla, opřela se mu předními tlapkami o kolena a nechala se slastně hladit, zatím co ocásek kmital jak o závod. Pořád jsem přemýšlela jak nad ní vyzrát, abych jí nenásilně mohla občas vykartáčovat, zastřihnout jí chlupy a dokonce jí i vykoupat… Jednou jsem s oběma vyšla na procházku a vzala sebou igelitový pytlík a kartáč. Občas vyčesávám venku Adama. A tak jsem to udělala i tentokrát. Byla jsem zabraná a soustředěná do kartáčování. Najednou jsem si všimla, že Ťapka nepobíhá kolem nás, ale v uctivé vzdálenosti sedí proti nám a pozoruje co dělám. Jen tak z legrace jsem zvolala: „Pocem ty jedna vydrbíno! Já tě taky učešu…!“ A ona se zvedla a běžela k nám. Ocásek se jí kmital ze strany na stranu a s tlamičkou otevřenou od ucha k uchu se na mě těma svýma malinkatýma, ale bystrýma očima dívala. Začala jsem jí opatrně kartáčovat. Od hlavy, za ušima, pod bradou, na zádech, bříško a tlapky, ocásek a prdelku… Ťapka držela a ani se nesmýkla. Když jsem byla hotová řekla jsem jí: „Ó, ty jsi krásná holka, no né!“ A ona se začala točil kolem své osy radostí poštěkávajíc a občas si povyskočila směrem ke mně. Aha, říkala jsem si. Tak je to. Ty vidíš jak se točím kolem Adama a vidíš, že se nic hrozného neděje. I ty jedna potvůrko! Od té doby jsem jí mohla nejen pravidelně kartáčovat, ale i střihat. A že bylo proč! Chlupy jí snad rostly před očima! Pokaždé měla obrovskou radost. Byla středem zájmu, a pak - jak se jí muselo ulevit. V létě z tepla a v zimě z těch koulí sněhu, které se jí na tlapkách a bříšku dělali. Většinou jsem jí špičku ocásku nechala, takže Ťapinka měla ocásek jak čertík Bertík. Každý jí měl rád a moc se líbila, když byla ostříhaná. Však to také věděla, protože poskakovala kolem nás, když jí někdo chválil jako by se chtěla ukázat ze všech stran.
Jednou se stalo, že z ničeho nic vyskočila z válendy kde natažená a spokojená po procházce spala. Sluníčko jí šimralo skrz okno, všude byl klid. O to větší rozruch se stal, když vyskočila a lehla na podlahu a dostala nějaké křeče. Přiběhla jsem k ní, začala jí lehoučce hladit a tiše na ní volat. Chvilku to trvalo než se vzpamatovala. Pak se opatrně postavila na všechny čtyři a nechápavě se dívala kolem sebe co se děje. Druhý den jsem s ní šla k veterinářovi. Prohlídnul jí. Kolik, že je jí let? Vzpomínala jsem, bylo jí deset, když jsem si jí vzala a je jí … třináct. Toto utíká! Třináct – má na to věk. Slábne jí srdíčko. Dostala nějaké léky. Doma jsme se s manželem domluvili, že ze schodů a do schodů jí budeme nosit a bránit jí v běhání. Začínalo jaro, pozvolna léto. Chodilo se ven, když nebyly vysoké teploty a pomáhali jsme Ťapce jak jen to šlo. I jídelníček měla pozměněný. Dietnější. Menší porce a třikrát denně. Vypadalo to dobře. Záchvat se neopakoval. Nás nic neobtěžovalo a Ťapka byla dočista zase jaká byla předtím.
Jednou jsem přijela ze služební cesty domů. Vyběhla jsem schody a slyšela uvítání Adama, ale Ťapky ne. Hned jsem se po ní sháněla kde je. V koupelně se chladí na dlaždičkách. Odpověděl manžel... Byla na bříšku, hlavičku nataženou na předních tlapkách a slabě zavrtěla ocáskem na mé zvolání. Opatrně jsem jí vzala na válendu, položila na deku a mluvila na ní. Viděla jsem, že je zle. Zavírala oči, šla jí slabá pěna od tlamičky…Vzali jsme jí k vetovi. Byla jsem s ní čtvrtá na řadě. Chvilku jí měl manžel na rukách a já na ní mluvila a hladila jí. Občas se pohnul slaboučce ocásek jako odpověď. Pak jsem si jí vzala já a pokračovala jsem v mluvení na ní, tak jak byla zvyklá mě slyšet. Pusinkovala jsem jí za uchem a tiše, tichounce na ní stále mluvila. Všichni kolem viděli co se děje, všichni šli „jen“ na očkování. Nikdo nás nepustil před sebe. Když konečně se otevřeli dveře a veterinář řekl: další, prosím! Ťapka zalapala po vzduchu, vyšla z tlamičky žlutá pěna a ona naposled a těžce vydechla. Nevím jak jsem prošla dveřmi. Jen doufám, že mě ještě zaslechla, když jsem jí ubrečená polohlasně řekla do ucha:
„Utíkej, Ťapko za babičkou! Utíkej! “
13.června to byly čtyři roky co odešla a nad její hlavou tiše šumí les. Ten les, který důvěrně znala od svých mladých let.
Děkuji, že jsi byla a mohla jsem být tvou součástí života!
V mém srdci navždy zůstaneš jako jedinečná, neopakovatelná, vděčná kráska Ťapka - naše -Šlapka.
Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).
Líbilo se: 17x • Nelíbilo se: 0x • Zveřejněno: 12.07.2011 • Upraveno: 12.07.2011 • Přečteno: 85x
| 21.01.2012 | Pohled z druhé strany... | 18x | |
| 08.12.2011 | Adámkovo namlouvání | 585x | |
| 27.05.2011 | Člověk a zvíře | 73x | |
| 11.01.2010 | Psí modlitba | 1031x | |
| 23.10.2009 | PETICE - Zvíře není věc | 1254x | |
| 21.10.2009 | Pomůžeme ? | 471x |
[4] HOUP® 07.08.2011
moc hezky napsano-----
[3] jajaapaja® 23.06.2011
Myslím že kdo měl někdy pejska zažil něco podobného.Já od dětství čtyřikrát.A dost často na ty naše pejsky vzpomínám.Loučení bylo vždy těžké.A tento článeček mě doopravdy dostal.Tak ať se ti naši hafánci tam nahoře v tom psím nebyčku mají dobře.
[2] MARCINE® 19.06.2011
Krásně a dojemně napsané, zvedla bych hned deset palců.
[1] quendery® 19.06.2011
Haničko, krásné. Slzička ukápla, protože jsem si vzpomněla na našeho Irouška, který nám tehdy v devíti letech nečekaně odešel.Přestaly mu fungovat ledviny, nebylo pomoci. Nikdy nezapomenu na jeho poslední pohled, než "usnul". Třeba se teď na obláčku s Ťapkou honí......