Ťapka - Šlapka

Články » Ťapka - Šlapka 

Ťapka byla fenečka neurčité rasy, nicméně o to více chytrá a chápající. Dost možná, že i tím, že žila ve společné domácnosti s mojí maminkou. Poslouchala na slovo a ba co víc, kolikrát rozuměla dřív co se člověku honí hlavou, než to vyslovil nahlas. Vzpomínám si jak mamka byla u vytržení, když si pomyslela, že by bylo dobré Ťapku dnes vykoupat a když se po ní v bytě sháněla – Ťapka nebyla k nalezení. Nakonec jí našla přitisknutou  ke zdi až v nejzašším koutě pod starobylým gaučem. Ani koště nepomohlo. Vždycky chodila na volno a neustále sledovala svou paničku co bude následovat za dalším a dalším krokem. Poslušně poslouchala a nikdy nebyla zbrklá a ani nijak neposlušná. Poslední společná léta to neměla se svou velitelkou lehké. Maminka byla častěji po nemocnicích než doma a tak jsem si milou Ťapku brávala k sobě. Lehávala mi za hlavou stočená kolem ní. Potřebovala mít dotek, který jí dával pocit nejen bezpečí, ale i lásky. Maminka umřela. Příbuzní rozhodli, že Ťapka se musí nechat uspat. Přestože mají své zahrady ani jeden jí nechtěl. Za to já ano. Bylo to mé jediné dědictví a nejlepší, které jsem mohla dostat. Ťapka to u nás už znala, věděla jsem co jí mamka vařila do krabiček od pomazánek. Měla své štokrdlátko, pod ním svůj kobereček, kam chodívala přes den si lehnout a mít svůj klid. Nakonec byla to už dáma poněkud v letech a tak si to zasloužila. Líbilo se mi jak si doma zjednala nejdříve pořádek. Všem – tedy Adamovi, který byl ještě puberťák, starouškovi Askasovi a treperendě Naomce  dala jasně najevo, kdo této domácnosti velí a řídí jí. Měla respekt celé smečky od samého počátku.  Vzpomínám jaká to byla  úžasná dvojka, když se šlo na procházku. Velký Adam a vedle něj drobná Ťapka. Manžel jí začal říkat z legrace Šlapko a ona na to slyšela. Přiběhla, opřela se mu předními tlapkami o kolena a nechala se slastně hladit, zatím co ocásek kmital jak o závod. Pořád jsem přemýšlela jak nad ní vyzrát, abych jí nenásilně mohla občas vykartáčovat, zastřihnout jí chlupy a dokonce jí i vykoupat… Jednou jsem s oběma vyšla na procházku a vzala sebou igelitový pytlík a kartáč. Občas vyčesávám venku Adama. A tak jsem to udělala i tentokrát. Byla jsem zabraná a soustředěná do kartáčování. Najednou jsem si všimla, že Ťapka nepobíhá kolem nás, ale v uctivé vzdálenosti sedí proti nám a pozoruje co dělám. Jen tak z legrace jsem zvolala: „Pocem ty jedna vydrbíno! Já tě taky učešu…!“ A ona se zvedla a běžela  k nám. Ocásek se jí kmital ze strany na stranu a s tlamičkou otevřenou od ucha k uchu se na mě těma svýma malinkatýma, ale bystrýma očima dívala. Začala jsem jí opatrně kartáčovat. Od hlavy, za ušima, pod bradou, na zádech, bříško a tlapky, ocásek a prdelku… Ťapka držela a ani se nesmýkla. Když jsem byla hotová řekla jsem jí: „Ó, ty jsi krásná holka, no né!“ A ona se začala točil kolem své osy  radostí poštěkávajíc a  občas si povyskočila směrem ke mně. Aha, říkala jsem si. Tak je to. Ty vidíš jak se točím kolem Adama a vidíš, že se nic hrozného neděje. I ty jedna potvůrko! Od té doby jsem jí mohla nejen pravidelně kartáčovat, ale i střihat. A že bylo proč! Chlupy jí snad rostly před očima! Pokaždé měla obrovskou radost. Byla středem zájmu, a pak - jak se jí muselo ulevit. V létě z tepla a v zimě z těch koulí sněhu, které se jí na tlapkách a bříšku dělali. Většinou jsem jí špičku ocásku nechala, takže Ťapinka měla ocásek jak čertík Bertík. Každý jí měl rád a moc se líbila, když byla ostříhaná. Však to také věděla, protože poskakovala kolem nás, když jí někdo chválil jako by se chtěla ukázat ze všech stran.
Jednou se stalo, že z ničeho nic vyskočila z válendy kde natažená a spokojená po procházce spala. Sluníčko jí šimralo skrz okno, všude byl klid. O to větší rozruch se stal, když vyskočila a lehla na podlahu a dostala nějaké křeče. Přiběhla jsem k ní, začala jí lehoučce hladit a tiše na ní volat. Chvilku to trvalo než se vzpamatovala. Pak se opatrně postavila na všechny čtyři a nechápavě se dívala kolem sebe co se děje. Druhý den jsem s ní šla k veterinářovi. Prohlídnul jí. Kolik, že je jí let? Vzpomínala jsem, bylo jí deset, když jsem si jí vzala a je jí … třináct. Toto utíká! Třináct – má na to věk. Slábne jí srdíčko. Dostala nějaké léky. Doma jsme se s manželem domluvili, že ze schodů a do schodů jí budeme nosit a bránit jí v běhání. Začínalo jaro, pozvolna léto. Chodilo se ven, když nebyly vysoké teploty a pomáhali jsme Ťapce jak jen to šlo. I jídelníček měla pozměněný. Dietnější. Menší porce a třikrát denně. Vypadalo to dobře. Záchvat se neopakoval. Nás nic neobtěžovalo a Ťapka byla dočista zase jaká byla předtím.
Jednou jsem přijela ze služební cesty domů. Vyběhla jsem schody a slyšela uvítání Adama, ale Ťapky ne. Hned jsem se po ní sháněla kde je. V koupelně se chladí na dlaždičkách. Odpověděl manžel... Byla na bříšku, hlavičku nataženou na předních tlapkách a slabě zavrtěla ocáskem na mé zvolání. Opatrně jsem jí vzala na válendu, položila na deku a mluvila na ní. Viděla jsem, že je zle. Zavírala oči, šla jí slabá pěna od tlamičky…Vzali jsme jí k vetovi. Byla jsem s ní čtvrtá na řadě. Chvilku jí měl manžel na rukách a já na ní mluvila a hladila jí. Občas se pohnul slaboučce ocásek jako odpověď. Pak jsem si jí vzala já a pokračovala jsem v mluvení na ní, tak jak byla zvyklá mě slyšet. Pusinkovala jsem jí za uchem a tiše, tichounce na ní stále mluvila. Všichni kolem viděli co se děje, všichni šli „jen“ na očkování. Nikdo nás nepustil před sebe. Když konečně se otevřeli dveře a veterinář řekl: další, prosím! Ťapka zalapala po vzduchu, vyšla z tlamičky žlutá pěna a ona naposled a těžce vydechla. Nevím jak jsem  prošla dveřmi. Jen doufám, že mě ještě zaslechla, když jsem jí ubrečená polohlasně řekla do ucha:
„Utíkej, Ťapko za babičkou! Utíkej! “
13.června to byly čtyři roky co odešla a nad její hlavou tiše šumí les. Ten les, který důvěrně znala od svých mladých let.
Děkuji, že jsi  byla a mohla jsem být tvou součástí života!
V mém srdci navždy zůstaneš jako jedinečná, neopakovatelná, vděčná kráska Ťapka - naše -Šlapka.

Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Líbilo se: 17x • Nelíbilo se: 0x • Zveřejněno: 12.07.2011 • Upraveno: 12.07.2011 • Přečteno: 85x

Další články tohoto autora

21.01.2012		Pohled z druhé strany...	18x
08.12.2011		Adámkovo namlouvání	585x
27.05.2011		Člověk a zvíře	73x
11.01.2010		Psí modlitba	1031x
23.10.2009		PETICE - Zvíře není věc	1254x
21.10.2009		Pomůžeme ?	471x

Komentáře návštěvníků