Hluchota

Super !!!!!!!!! Letim na živnostenskej odbor.

"Přístup zamítnut" mě ničí,když chci ještě něco doplnit. Chtěla jsem jen říct, k onomu přístroji vibračnímu, kterej se nasazoval na obojek, tak ten vlastně sloužil místo zvuku (kterej si zmiňovala klas.) EO. Hluchý pes se musel samozřejmě naučit na tento podnět reagovat. Takže když byla použiva vibrace, poté muselo následovat upozornění na dl. vodítku a následná pochvala, aby si pes spojil vibraci s tím, že se má otočit na psovoda a nepokračoval si vesele v chůzi, páč nešlo o nic nepříjemnýho. Sice na stejný bázi, co se týče podnětů a reflexů, ale trošku jinej princip, né jako u EO, kdy zvuk předchází výboji a pes začne reagovat na zvuk, aby nedošlo k ráně. Zde pes reaguje na vibraci, aby došlo k pochvale. Jestli to tedy dobře píšu.
Vlastně, když to přeženu, takovejhle vibrátorek by moh bejt vlastně bráchou clickeru třebas....

Celkově pro psa ztráta čichu je konečná, ztráta sluchu je průser a ztráta zraku je blbá.
Zvlášť jedná-li se o jednorázovku a né pozvolnou věc, na kterou si lze více méně, dá-li se to tak říct, zvyknout... Na zvuk např. můj pes, co jsem popisovala níže, vůbec nereagoval, navíc na EO nebejvá nějakej ultrazvuk, ale prostě jakýsi pípnutí a to nevim nevim, jak by hluchej pes slyšel. Dobrý by bylo něco alá vibrace, co jsem měla kdysi zapůjčený. Nejlepší by asi bylo posadit na záda psovi nějakýho hodně pidi trpaslíka, aby ho pěkně pošemral za ouškem, když na něj pániček volá...
Jinak co se týče EO neplotovýho tedy, tak i jednička je jako bodnutí jehlou. Některej pes si toho nemusí ani všimnout, jen mu mírně škubne krk, ale pro jinýho to může bejt hrůzostrašná rána. Představa, že mi ohluchne zvíře, chudák a eště mu jí naperu, když chci, aby přišel, to ho fakt radši dám na šňůru i celoživotně.

Právě - není šlupka jako šlupka. S VEO nevím, ale u plotového obojku je intenzita "1" opravdu jen zašimrání (vyzkoušeno na vlastním krku). A přece i u výcvikového obojku existuje nejdřív signalizace - asi zvuková - a to by i hluchý pes mohl vnímat. Ne přímo sluchem, ale jako vibraci. Škoda, mohla to být možná varianta určité svobody pro slepo-hluchého psa. Jinak samotná hluchota - nebo samotná slepota - jak se zdá psa moc neomezuje a dá se zvládnout. Naší Pegyně dokonce pomáhali i kocouři - při procházkách ji doprovázeli jako "vodiči" a fungovalo to. Bohužel, jak jsme přišli o kocoury, teprv jsme zjistili, že fenka je hluchá - a prostě odešla za nimi.

No, využít EO (záleží ale na druhu vobojku, protože 1. stupeň u jednoho není vůbec to samý jako u jinýho) k jakýs takýs "záchraně života" jako kdyby pes měl vběhnout do silnice atd. atd. by asi bylo vhodný, pakliže tedy s tím člověk umí manipulovat, jinak ale i nejnižší stupeň není nic moc příjemnej. Když má jít o podnět v souvislosti s klas. přivoláním, tak jsem i pro, ale když si představim chudáka hluchýho hodnýho nebohýho čuchajícího, kerýmu bez upozornění na cokoliv dám šlupku do krčku, no nic moc tedy pro mě. Myslím ale, že holt se psem s nějakým takovým hendikepem musí člověk začít k psovi přistupovat jinak a přizpůsobit tomu i jeho zabezpečení i bez technickejch pomůcek.

petrab napsala: vibrátor nasazující se na obojek na dálkové ovládání (žádný EO /elektor.obojek/). Sloužil k upozornění zvířete s tímto hendikepem , pakliže zvířátko nekoukalo na člověka.
Nedal by se použít i ten EO? - na nižší intenzitu? Prostě, aby to psovi nebylo nepříjemné - jen ho upozornit. Tohle využití u hluchého psa mne do teď vůbec nenapadlo..

Jeden z mých pejsků (NO) ohluchl v 7mi letech po antibiotikách. Patrně k tomu docházelo postupně během několika týdnů, ale nakonec to byla otázka v podstatě okamžiku, chvíle z minutu na minutu. Následovala škála vyšetření a nakonec jsem zjistila, proč k tomu došlo a jak nemuselo. Velmi mne později „potěšilo“, že veterinář uznal svou chybu. Vzpomínám si, že jak to bylo nečekané, pes byl následně celé týdny ve stavu, kdy jsem uvažovala o euthanazii.
Bylo to pát týdnů před mým porodem a i když šlo o psa CT, výborně vycvičeného a flegmatického, velmi jsem se obávala toho, že se pes bude v kontaktu s dítětem lekat a dojde k nějaké patálii. To se však nikdy nestalo a vztah s dětmi měl tento pejsek překrásný.
V počátku v prvních měsících mu nějaký zbytek sluchu zbyl. Sice neslyšel řeč, ale občas zaslechl atypický zvuk, lidský pisklavý křikot, vysoký tón štěkotu jiných psů, příp. ostré zvuky (neslyšel např. zvonek, ale slyšel zaťukání kovovým předmětem o sklo aj.). Neměl ale prostorové vnímání, nevěděl, odkud zvuk přichází. Postupně se s tím (lépe než lidská smečka) vyrovnal, pakliže nechodil ven s členy své čtyřnohé smečky, musel být více voděn na vodítku, ke stáru měl problém s orientací, která se při tomto hendikepuj vyskytuje, lekavý nebyl, občas docházelo ke komickým situacím (naučil se např., že když jde někdo kolem vstup.dveří bytu a zastaví se u nich (bzučák po zazvonění), za chvíli někdo přijde. Začal tedy štěkat (a to pořádně nahlas, když se neslyšel!) kdykoliv se člověk u těchto dveří zastavil, aniž kdokoliv šel. Člověk musel být pozornější a předvídat, protože pes dříve sice perfektně poslechl na jakýkoliv povel, i zákazový, ale ten nyní nebyl k ničemu a sotva zavolat na psa fuj, k noze, když se pohybuje před námi a neslyší naprosto nic.
Naučil se časem zcela dokonale našim posunkům. Výhodou také bylo, že neslyšel na Silvestra petardy. Měl jediného nepřítele v okolí, se kterým se příliš nemusel a nechal se jím občas vyprovokovat kvůli jeho vrčení. To nyní také neslyšel, takže na něj nereagoval. Protože miloval pískací hračky a na nich právě zvuk, po ohluchnutí si už nikdy s těmito hračkami nehrál. Co mi určitě pomohlo bylo, že to byl pes, který nikdy nesebral ze země žádné jídlo a nikdy nevkročil z obrubníku chodníku do silnice jinak, než u mé nohy. Proto mohl chodit na volno i v centru města. Během cirka dvou let se mu neuvěřitelně zlepšil zrak a především čich a ve stopách se naprosto zdokonalil. V podstatě byly stopy náš život. Dychtil po nich. Stejně tak ale vycítil háravou fenku tak, jako nikdy předtím. Dříve by neutekl, stačilo ho přivolat, ale nyní při přivolání musel vidět posunek a né být zády k nám. Jednou asi po tři večery po sobě utekl do nějaké zahrady, už mu bylo skoro 12 let a já se musela domů vrátit pro baterku a lítala po obrovském pozemku, zavolat jsem nemohla. Poté jsem se po letech dozvěděla, že „tehdy tam chodili zloději a hledali s baterkou lup“ a datum seděl…
Přiznám se, že ještě mnoho let po tom, co jsem tohoto pejska neměla, jsem měla v první chvíli nutkání na psa, místo povelu přivolání, mávat rukou.
Přibližně půl roku jsem s tímto pejskem byla v zahraničí, tam jsem měla půjčenou skvělou věc od jednoho veterináře. Jakýsi vibrátor nasazující se na obojek na dálkové ovládání (žádný EO /elektor.obojek/). Sloužil k upozornění zvířete s tímto hendikepem , pakliže zvířátko nekoukalo na člověka. Šlo o jemnou vibraci. Přístroj, který byl pomůckou, jak dobře ovladatelnému psovi poskytnout více bezpečné svobody, stál ale tenkrát přes 2 tis.dolarů a je zajímavé, že dnes, kdy jsou na trhu všemožné pomůcky, jsem tuto věc nikde neviděla.

Tak ať pejskům slouží sluch do vysokého věku a když mají stářím o něj přijít, tak postupně, s čímž se lépe vyrovnávají.

Moje Ajunka byla poslední dva roky života hluchá (dalmatinka,dožila se l5 a kousek). V jejím věku to byla skoro výhoda, rychlá už nebyla, takže neutekla a navíc uměla reagovat na posunky, kudy jít. Ale úplně nejlepší bylo, že neslyšela petardy na konci roku. Léta předtím jsme ji dopovali lékama, po kterých nemohla chodit, ale vnímala dobře, třásla se a nebyla k utišení. Každý silvestr jsme strávily zavřené v koupelně, dokud nepřestala palba. Teď už žádná sedativa, u Sissi už vím jak na to.

Výhoda? - ano, nemá reakci na střelbu
Měli jsme kříženku, která byla v důsledku zeleného zákalu slepá. Nevadilo to do té doby, co nezačala ztrácet i sluch. Pak velmi lekavě reagovala na všechny nečekané podněty: nečekaný stín, pro ni náhlé pohlazení od člověka.. stáhla se do sebe, přestávala vyhledávat kontakt s náma i ostatními zvířaty. Než jsme přišli na to, že neslyší, bylo pozdě. Ale nevím, jestli hluchota měla souvislost s cukrovkou, nebo čím. Fenka měla údajně teprv 10 let (brali jsme si ji z útulku jako cca roční; jezevčíkovitý pejsek se srstí a ocasem ovčáka).

Mně stářím ohluchl jen Cir - kolem patnáctého, šestnáctého roku věku a ne úplně - hodně to bylo i dle počasí - když byl vzduch vlhčí, tak slyšel lépe. Život s ním byl stále stejný - jen kdybych neměla smečku, tak bych na něj musela dávat větší pozor, aby se někde nezačuchal a člověk mu neodešel - to pak koukal, rozhlížel se, případně vyrazil po známé trase nebo domů i když člověk volal zpoza rohu. Díky ostatním psům tohle odpadlo - prostě pro něj došli, ukázali mu směr, starali se o něj. Výhodu to mělo taky - a pro mne velikou. Neslyšel motorky, které bytostně nesnášel a pro které byl díky své extrémní rychlosti velmi nebezpečný. Sice neslyšel taky povel pro odvolání, ale když motorku neviděl, tak ani nevyrazil - tedy mi odpadlo řvaní zhruba z 90ti %

Pořídili jste si někdy hluchého pejska? Máte plemeno s touto predispozicí? Ohluchl Váš pejsek z nějakého důvodu během života, přišel o sluch stářím? Jaký je život s takovým pejskem, s jakými problémy jste se museli potýkat? Je v hluchotě snad i nějaká "výhoda"?