Smysly k neuvěření

To už je dozkoumaný, že psi barevně vidí, ale nikoliv ostře, ale jakoby pastelově, rozeznávají mnohem více odstínu šedý a některé barvy od sebe zase nerozeznají vůbec - např. do zelený trávy hodit červený nový aportíček.... nic moc podle očiček....

www.chovatelka.cz/…

www.celysvet.cz/…

Tak to je zajímavý... A to dost popírá tvrení, že psi nevidí barevně. Jinak jednou mě (a teda hlavně mamku, která byla přímo u toho) Berťa dost překvapil. Nikdy jsme ho nemuseli učit hlídat. Hlásil pohyb kolem domu tak nějak sám od sebe už od štěněte a jednou v noci do mamky začal strkat čumákem, ale ani nekníkl. Tak mamka vstala co se děje. Podívala se z okna a tam nějakej dobrák vykrádal auto z protejšího baráku... Takže se volala policie a tak. To že policajti se na to vykašlali, že to nebylo naše auto je jedna věc, ale nechápu jak Bertík poznal, že zrovna teď nemá hlásit, ale jít potichu vzbudit.

Terda napsala: pozná auto...Jeden z mých psů zcela ohluchl po antibiotikách. Vzhledem k hluchotě začal mít lehčí ke stáru problém s orientací. Auto milovanýho páníčka už nepoznal podle motoru, ale začal se soustředit na barvu vozu.
Jednoho dne se ztratil (kvůli mé nepozornosti - pes byl vycvičen na slovo a nedošlo mi, že bezpečnost znamená kvůli hendikepu pečlivé přivazování psa na vodítko v určitých situacích, kdy mne nemůže slyšet) a když jsem ho našla, seděl na obrubníku hl. silnice a hypnotizoval auta. Jakmile jela "jeho barva", postavil se, zbystřil a začal nasávat. Když to nebylo "to ono", zase si sedl a sledoval vše dál.

Taky máme známou zvenčení... Má dva psy čtrnáctiletého voříška a asi šestiletou fenku ČSV z útulku a ta mi říkala, že fenka (je dost plachá a nervní) pozná, že přijde bouřka ještě v době, kdy je ta samá bouřka teprve nad Německem a tady u nás je ještě modro.

Mě vždycky fascinuje, jak pes ví, že se babička s dědou nebo rodiče odněkud vrací, i když teprve odbočili k naší ulici a to, že pozná auto... který je naše a který ne. To už dobu dopředu "tancuje" u dveří a píská. Netuším jestli to na tu vzdálenost slyší nebo cejtí... ale nikdy se nesplete. Druhá věc je to jak odlišuje členy rodiny a lidi vůbec. Bydlíme dohromady čtyři generace a zatímco ke všem se chová jako malej raubíř a vyzývá ke hře, tak k prababičce vždycky přijde, vyskočí na kanape a jen se k ní tiskne jako živý topení. Ani když jí vítá tak není jak torpédo, ale je takovej opatrnej.

Kdysi naše malá pudlice očekávala příjezd páníčka v odpoledních hodinách z práce.
Jakmile se blížil, začla být neklidná, kňučela a vyčkávala. Né v určitou dobu, ale KDYKOLIV přijížděl. Neklid se začal projevovat přibližně 3-4 minuty před příjezdem auta, takže to muselo být ještě několik kilometrů od domova.

Před mnoha lety Egona napadl pitbul. Přežil. Už je to několik let, co zemřel.
Jeho majitele potkáváme málokdy. Vždy, když k tomu dojde, E. na něj štěká jak šílenec. Klasickým strachovým štěkotem s naježením a couváním, který je vidět u mrňousků, co se bojí, přiběhnou a ňafají z uctivé vzdálenosti.
I když tento člověk projde určitým prostorem i několik minut před námi, pes zabystří a chová se vždy stejně. Nedávno dokonce zareagoval stejně i v bytě přes zavřené okno. Na jiné lidi to NIKDY nedělá.
Jak šílený to musel být zážitek, když v šoku, strachu, hrůze o vlastní život si zafixoval i pach majitele, který se pohyboval kolem. Jak neuvěřitelný musí být čich, když toto dokáže.

Už léta hltám veškerou dostupnou literaturu týkající se smyslových orgánů psů. Úplně mě fascinují.
Zrak. Oči, které vidí na neuvěřitelnou dálku pohyb a co vše zbystří za šera.
Hmat. Jak je možné, že jemňoučké polštářky odolávají ostrým povrchům.
Sluch. Který dokáže eliminovat v určitý moment jediný zvuk z mnoha či třeba vnímání ultrazvuku.
A zvláště ČICH!! Nejdůležitější orgán, nejkvalitnější, neskutečný, v podstatě nepopsatelný. Je vůbec jakýkoliv člověk a vědec schopen pochopit, jak psí čenich funguje? Bude toho někdy vůbec schopen?
A co onen instinkt či převídatelnost? Ke katastrofám, tomu, co se blíží či stane, odhadu času apod.