Vzpomínání na úplně první chvíle s vaším pejskem

Svého prvního pejska jsem si vydupala, stálo mě to rok přemlouvání. Přítel mi tehdy řekl, že pokud chci opravdu psa, mělo by mi být jedno jaký bude. Měl ale smůlu, protože mě to opravdu jedno bylo. Měla jsem se zavřenýma očima ukázat prstem do annonce. A tak jsem to udělala. A byla z toho Bára Ani jsem si ji nevybrala já, ale ona mě. Ihned se ke mě přivalila a už se ode mne nehnula. Bylo to hodně živé štěně a to jí zůstalo až do důchodu Na její první loužičku nikdy nezapomenu, protože mě počůrala hned v autě při cestě domů

Já měla Phoebulínu v rukách 30.3.2008, kdy jsem si pro ni jela. Předtím jsem o pejskovi snila pár let. Myslela jsem si na asistenčního. Ale měla jsem v té době ještě fobii z velkých psů. Pak jsem to řešila a pomocí kinezioložky to odbourala a postupně se naučila. Pak přišel krutý den a já najednou měla pocit, že potřebuju pejska. A mamka řekla jo, ale udělej to hned. Jsem ráda, že mi to povolila. Díky Phoebí přišlo slunce domů a ke mě. Řekla bych, že mě toho tolik naučila. Věřit v ní a pejsky to je její dar. Děkuju

Taky jsem si říkala minulý rok, když mi zemřel pan pes, že už žádný jiný nemůže být takový jako on, prostě ho nikdo nenahradí...Druhý hafan to měl a má pořád hodně těžké,protože už je prostě druhý, druhý po někom koho má člověk hluboko v srdci,ale každým dnem se i on dostává blíž a blíž a přirůstá k tomu srdci také.Zkrátka nelituji , že jsem si pořídila psa nového a spustila ten kolotoč učení a poznávání znovu.Každý den se uklidňuji, když mu něco ve výcviku nejde, že máme před sebou ještě spoustu času.......

Po posledním psovi jsem řekla – dost. Už ani náhodou. Nejezdíme čtvrt století k moři, nemam válecí dovolenou, ráno co ráno budík, furt jen holiny, bahno, pole, stopy, kanady a montérky, co dvě hodiny rande v noci s průjmem, jsem veterinární kasička a jako rodina nefungujem.
A páníček chodil s dalšíma a dalšíma nabídkama hafanů.
Nakonec jsem svolila – nezávazně. CHS byla kousek od chalupy a my tam byli dvakrát tejdně. Panička chtěla lehce dominantní, hodně temperamentní, spíš menší štěně. Páníček chtěl toho, co byl dvakrát tak velkej než všichni, měl jedinej žlutý nožičky a odešel před náma do boudy, zatímco všichni jeho sourozenci nám zvídavě vožižlávali tkaničky vod bod. Chovatel nám dal vybrat jméno od E, ať dáme vědět po neděli a já se schválně neozvala. Nakonec jsme tam přeci jen přijeli, i přes mý protesty. Řek, jste nedali vědět, tak je to Egon…. Nate, tady je.
Já mu říkala Endy, manžel Edo. Po tejdnu přijela tchýně a řekla – E-gon? Otřesný!!! To mu snad nechte!
A tak je to Egoušek.
Pár dní jsem si pobrečela, když jsem zjistila, že štěňata dostala u chovatele atb, protože vrh byl na jaře (jindy v zimě), v noci jim přitopil led lampou, vyvětral jim a oni nastydly…, protože jsem věděla, že to odnese zdraví celoživotně. A protože mi bylo jasný, že když je štěně jednou doma, už nikdy ho nevrátim, i kdyby trakaře padaly. Pár dní jsem si pobrečela, když žral na tuny kočičince polodivokých koček a já dokola jen odčervovala a odčervovala a škrkavky se množily a množily. Pár dní jsem si pobrečela, že nás rozhodně za půl roku sežere, jakej to byl žrout dětí. Narodil se v máji a na podzim uměl všechny základní povely poslušnosti. V životě jsem neviděla zvíře, který se učilo tak rychle.
Pamatuju si, jak - kdykoliv se napil, tak jak když nasál brčkem, poodstoupil vod misky, překlonil hlavu k zemi a proud mu vytek z huby ven na lino. On zved hlavu, jak když na mě mrkne a vodu začal hrabat a hrabat a hrabat po celym pokoji. Měsíce jsem pozdějc probrečela, probdělý noce, když byl nemocnej.
Zejtra je to bez měsíce 12 let, co se to stvoření narodilo a sem tam si pár dní brečim, že to tak děsně rychle utíká.
Brečim vlastně teda nonstop. Takže žádnej jinej pes už nebude.
Láska je přeci jen jedna jediná.

Já jsem si doma pejska vymrčovala tři roky, ale přítel v žádném případě nechtěl. Že máme malý byt a pes že patří na zahradu a on že kdyby někdy chtěl psa, tak jenom velkýho a žádnýho gaučáka atd... Pak přišlo pro mě takové na psychiku horší období a najednou měl asi o mě strach a ze dne na den jsme si jeli pro Abbynku. Já jsem tomu pořád nemohla uvěřit, když jsme si domů vezli ten malý bílý uzlíček. Dovezli jsme si ji domů a začal kolotoč loužiček, hovínek a ukrutného brečení každou noc, kdy jsem si říkala, co že jsem to udělala, co mě to napadlo za blbost, pořídit si štěně! No, během týdne jsme to překonali a teď bez ní neuděláme ani krok. Když jsem ji minulý víkend nechala u našich a jela pryč, tak se mi ukrutně stýskalo!!! S odstupem upřímně říkám, že pořídit si Abbynku bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě!

Pes byl u nás odjakživa nutností, z důvodu hlídání zahrady,ale postupem času ho stále víc a víc beru jako člena rodiny.Od štěňěte mám druhého psa. Když jsem si domů vezla první štěněcí mimino, v první chvíli jsem se těšila a zároveň měla obavy jak to zvládneme .Byl tak fantastický po celý svůj život..já učila jeho a on učil mě...Na druhé nynější psí stvoření jsem si myslela, že jsem připravena, ale vyvedl mě z omylu...Každý den mě něčím překvapil, někdy mile někdy nemile.Ale každopádně mi přidal další zkušenosti a dneska je to prima parťák na kterého se každý den těším...

Napadlo mě, vzpomenete si na to, kdy jste se rozhodli pro parťáka a jaké to bylo? Co vás konkrétně přivedlo na myšlenku. A ty první chvíle, kdy jste pejska viděli, drželi prvně v ruce. A vezli si ho domů? Jaké to bylo.