Nejen sníh, ale i období silých mrazů je údobím, kde s střádají výkaly jako v mrazáku. Pěkně dlouho vydrží! Při oteplení, na které se téměř každý těší, je to pak horror pochodovat nejen po trávě, ale i po chodníku. Na procházku vycházím vždy s dvojitým mikrotenem, který mi vyhovuje více než papírové sáčky, které nevydrží vlhko ani případnou řidší stolici. Ti, kdo po svých psech nebudou uklízet, by kuli pikle, i kdyby policie vše důsledně kontrolovala a pokutovala. Mnozí argumentují poplatky ze psů (mimoch. většina z nich jde na kulturu a zbytek na školství) a na travnatých loučkách parků si už dávno nehrají a naopak jsou schopni dostat svůj organismus do stavu mrtviční agresivity místo jednoho sehnutí. Tak si tu pěkně žijeme v hovnech (promiň, admine) a skáčeme mezi nimi, než čich nám neslouží jako psům. Opakovaně jsem zažila, že sáček byl, ale popelnice nikoliv a když jsem se pokoušela hodit obsah do popelnice privátní, dostala jsem pořádnou spršku nadávek. V tu chvíli jsem sekla se sáčkem vedle popelnice a šla jsem dál. Kdo ví, jestli se tam mikroten nerozpouští dodnes.
Pamatuji si na kdysi, to ještě nebyly k dispozici schránky na sáčky na psí výkaly a já vyrazila na procházku, sebrala jeden vzorek, pěkně uvázala na uzlík a protože jsem nepotkala žádný koš, pochodovala jsem přes hodinu a trádovala si to se psem již domů. Po cestě jsem si vzpomněla na zakoupení pár rohlíků v místní malé samoobsluze a zaběhla si tam. U pokladny, na což nikdy nezapomenu, mi namarkovala prodavačka šest kousků v mikrotenu, zdvihla obočí a s pohledem na mou visící ruku se tázala: "A tady máte co?" V ten okamžik mi to došlo a stačila jsem jen odvětit:
"Hovno". Než se vysvětlilo, že ji neurážím při krádeži, netrvalo dlouho, ale bylo z toho lehký trapas. Je to již dvacet let. Paní je dávno v penzi a kdykoliv jí potkám, přeběhne s hůlkou silnici, hladí moje pejsky a raduje se, že stojany na sáčky pro psí výkaly se objevují stále na více místech i s koši.