Míšův Oltcítek

Když si mne páníčci pořídili, vlastnili autíčko zvané Oltcit. Protože ale vyhláška ukládala, že auto musí mít přepážku pro bezpečnou jízdu se psem, nechal páníček udělat bezvadnou mříž. Sice se z autíčka stal jenom pojezd pro dvě osoby, ale to vůbec nevadilo. V tomhle autíčku jsem najezdil s paničkou (bez ní to nejelo, protože v naší rodině je jediná, kdo má řidičák) tisíce kilometrů.Už první den, kdy mne páník tajně dovezl jako překvapení a dárek pro paničku, jsme jeli na parcelu na benešovsko a od té doby jsem cestoval úplně všude. Na nákupy jsem jezdil pravidelně, na parcelu skoro každý týden a když nás přemluvili moji chovatelé na setkání čauů v Hradci Králové, že bych měl taky chodit na výstavy, tak to se to doopravdy rozjelo...Brno, Olomouc, Mladá Boleslav,České Budějovice, Plzeň, Litoměřice, Liberec.....no zkrátka, nebyla výstava, abych na ní nebyl.Tohle autíčko mě vozilo s paničkou po celé republice nejen na výstavy, ale i za kamarády (Bechyně), za chovatelem (Prostějov), podívat se na moje dětičky(Liberec, Domažlice) a zajet si na bezva setkání čauíků do Zahorčic. Nikdy nás nenechalo ve štychu, vždycky jsme dobře dojeli. Dokonce jsme s ním byli i v Tlumačově pro naši první Nelinku a v Troubkách pro Nelinku 2. Potom jsme už vždycky jezdili společně. Jenže doba pokročila a Oltcítek dosloužil. Páník koupil paničce autíčko větší a pohodlnější, ale hlavně prý ho koupil pro naše pohodlí při cestách na výstavy. A tak si pro Oltcítka přijela odtahovka, která definitivně ukončila jeho poslání, a nám zbyly jen vzpomínky na naše společné cesty. Tak pár foteček z našich společných cest na památku tohoto opravdu spolehlivého kamaráda - jak mu panička říkala.