Přihlaste se a využijte web naplno HAFICI.NET »

Svatba

 

Články » Svatba 

Ahoj kamarádi,

celý měsíc jsem na své paničce pozoroval nervozitu, kterou jsem si nedokázal nijak vysvětlit. Pořád mluvila o jakési svatbě a tvářila se ustaraně. Já jsem to vůbec nechápal, ale vždycky jsem jí olizoval ruce, aby nebyla smutná.

Až po čase jsem zjistil, co tu moji paničku trápí. Moji páníčci byli zvaní na LIDSKOU svatbu. Ale co teď? Nezbyl totiž nikdo, kdo by mě ohlídal, protože pozvání se týkalo všech mých čtyř páníčků!

Panička měla dvě možnosti. Buď mě vezme s sebou do tašky jako slušného svatebčana po dobu nezbytně nutnou (čili obřad, a možná že za dveřmi obřadní síně) a pak by jela se mnou (a ráda) domů, nebo zůstaneme rovnou spolu doma (a užijeme si to ;-)). První varianta neprošla, protože prý ne všichni jsou „pejskaři“ a mohl bych tam někomu vadit (nepochopil jsem proč, ani moje panička), a druhá varianta taky neprošla, protože by prý panička vyvolala nevoli příbuzných, že se nechce tak důležité akce zúčastnit. Vždyť šlo o svatbu jejího synovce!

MOC PĚKNÉ, ALE CO S TÍM?

Protože se měla svatba konat 80km od našeho domova, páníček navrhnul, že noc předtím přespíme tam v místě, u jakési BABIČKY, já si tak prý na nové prostředí zvyknu a pak svoje páníčky bez problému pustím na půl dne pryč. Moje panička okamžitě protestovala, že mě nemůžou nechat v "cizím" prostředí, protože jsem tuhle BABIČKU viděl všeho všudy dvakrát, a že se nám to všem nakonec vymstí, protože se pak můžu bát pokaždé i doma, když mě budou chtít třeba jen na chvíli opustit. Ovšem takhle to cítila jen moje panička, ale na nátlak ostatních se podřídila. Na rozdíl od ostatních věděla, že to tak lehce nepůjde.

Cesta k té BABIČCE se mi celkem líbila, i její byt, ale radši bych byl doma. Ale co, nakonec tam byli se mnou všichni moji čtyři páníčci, ale hlavně - moje panička ;-) Jenže večer, v půli naší rozehrané hry, se všichni najednou zvedli a že prý TO VYZKOUŠÍ a chystali se odejít! Odešli a mně se to nelíbilo, ale naštěstí moje panička zůstala a já se uklidnil. Šli jsme se hned vyvenčit, jenže na vesnici nesvítí pouliční světla tak jako v Praze a odevšad se navíc ozývalo hlasité štěkání velkých psů. Panička mě klidnila, že je to za plotem, ale vím já snad, co je to plot a jestli mě ochrání? Vždyť jsme kvůli té tmě nic neviděli! Bál jsem se, sotva jsem se stačil vyčurat a na kakání jsem ani nepomyslil :-( Panička mě ani nehubovala. Vrátili jsme se do TOHO bytu a já si oddechl. Jenže panička se najednou obula a chtěla ODEJÍT!!!! Byla to snad další nějaká hloupá ZKOUŠKA!?!?

Tohle jsem v žádném případě nečekal, že by mě moji páníčci nechali na neznámém místě a okamžitě jsem se rval za paničkou ze dveří. Snažila se zadržet mě v bytě, strkala mě zpátky, ale čím víc se o to snažila (ani jí se to nelíbilo), tím víc jsem se dral za ní. Ztropil jsem u toho takový povyk, že se otvíraly dveře ostatních bydlících a ti zjišťovali, jestli tam neřádí zloději. Bylo jasné, že ten večer, kdy se zbytek mé rodinné smečky sešel ve vedlejším domě s příbuznými-svatebčany, moje panička stráví čas se mnou při našich společných hrách. Ještě ten večer bylo rozhodnuto, že hned ráno jedeme pryč.

Byl jsem rád, když jsme dorazili domů. Hned jsem vyběhl na zahradu a konečně jsem se vykakal. Panička s páníčkem se poté chystali odejít, ale mně to nevadilo, jsem zvyklý, že každý den odcházejí do práce. Uvelebil jsem se v pelíšku a jako vždycky sledoval, jak se vypravují. Bylo to stejné, panička se převlékala, česala a malovala si obličej (který jí při první příležitosti slížu). Pak mi dali pusu a odešli, byl jsem klidný, věděl jsem, že se zase vrátí, tak jako vždycky ;-) A taky jsem byl rád, že už jsme z VÝLETU doma ;-) Kamarády zdraví LUI

SVATBA VYPADALA TAKTO:

Z Prahy zpátky jsme s manželem vyrazili (naše dvě děti již byli od včerejška na místě) poté, co jsem se v rychlosti osprchovala, oblékla zmuchlané oblečení, které jsem ledabyle naházela do tašky při odjezdu od babičky domů s tím, že zůstanu s pejskem doma a nemělo tedy smysl oblečení rovnat. V mezích zbývajícího času jsem se nalíčila, vlasy jsem neřešila, byly týden neumyté a chystala jsem se na jejich úpravu těsně před svatbou. Stáhla jsem si je do ohonu.

Lui byl v naprosté pohodě, opouštěli jsme ho, jako když odcházíme do práce, koukal na nás ze svého pelíšku a věděl, že se zase vrátíme, tak jako každý den.

Do Březnického zámečku jsme dorazili pár minut po dvanácté, obřad začal ve dvanáct. Zchvácení jsme vpadli do obřadní síně a po čas svatebního ceremoniálu zůstali stát u dveří. Dokázala jsem si v pohodě představit (na rozdíl od jiných), že bych přišla s pejskem v tašce na rameni. Pak jsme se přesunuli na hostinu a ani tady by nejspíš pejsek nepřekážel, bylo možné trávit s ním čas venku na zahradě před restaurací. Kolem páté hodiny odpoledne, na začátku veselí, odjela naše čtyřčlenná rodina domů za pejskem, který potřeboval vyvenčit. Kdybych s Luiem rovnou zůstala doma nebo by mohl se mnou přijít na svatbu, mohli se pobavit aspoň mí nejbližší, manžel, dcera a syn. Takhle měli smůlu.

CO Z TOHO PLYNE?

My, co chováme pejsky, odhadneme u nich celkem lehce, jak se mohou vyvinout určité situace, a obzvlášť my, kteří se jim z celé rodiny věnujeme nejvíc a oni nás vnímají jako svoje hlavní páníčky, známe nejlíp jejich „myšlenkové pochody“. Víme, kdy náš mazlík bude smutný a proč, co mu udělá největší radost a proč, kdy bude nešťastný a proč. To je logické, pochopitelné a normální. Jenom mně bylo jasné, že to nedopadne tak, jak si to ostatní  (nemyslím manžela a děti) představují. Psa s sebou na svatbu mi vzít nedovolili a ani neřešili, co s ním udělám, ovšem moji účast očekávali („Přece bych nešla na tu slávu kvůli psovi!“). Nedochází jim ani teď (ani je to nezajímá), že je to roční pes, který si musí na všechno postupně zvykat. Že velmi dobře zvládá naše odchody z domova, protože ví, že se mu vrátíme. Že na jiná prostředí si musí taky teprve zvyknout, aby neměl pocit, že jsme ho navždy opustili. Je pochopitelné, že bude vyvádět, když ho opustíme v místě, které nezná, a zatímco mí drazí příbuzní kroutí hlavou nad tím, že děláme moc povyku jen kvůli psovi (prý nás moc omezuje), já kroutím hlavou, že jim nedochází, že je to roční pes a nemůže se chovat jako dospělý. Náš první jorkšírek Daneček jezdil k babičce velmi rád, byl to jeho druhý domov, tohle můžeme od Luie očekávat až po pár návštěvách. Naprosto logické. A jen doplním, že „ten pes“ mi dává mnohem víc, než všichni ti moji příbuzní dohromady.

Vrtá mi v hlavě, jestli vůbec někdo docení, že jsem tu prekérní svatbu absolvovala hlavně kvůli příbuzným, aby „nebylo zle v rodině“. Bylo by mi lépe s Luiem na zahradě a moje rodina se mohla v klidu veselit beze mě.

Jsem ráda, že mám přátele se stejným zájmem, s láskou ke psům, byť to jsou jen „přátelé z netu“. Bez nich bych byla v tom bezcitném světě ztracená. M.Z.

F

F

F

 

Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení
*****

Líbilo se: 11x Nelíbilo se: 0x Zveřejněno: 03.04.2011 Upraveno: 03.04.2011 Přečteno: 381x

Schválili: Rexik ** 19.10.13 • Rex ** 19.10.13

Související články
Žádné související články
Další články z rubriky Příběhy o psech
19.05.2013*****Jak sem poznal páníčky20x
18.03.2013*****Oblastní výstava psů15x
12.12.2011*****Příběh o tom, jak jsem přišel k páničkovi a on ke mně. Jsem snad vymodlený?!24x
23.03.2014*****Druhý pes33x
24.03.2014*****Psí výročí..9x
17.11.2011*****Bady je prostě Bady 49x
09.12.2009*****Mých pár minut slávy353x
11.09.2010*****Vracení k životu130x
18.03.2011*****Rodinná legenda o dobytí Křivoklátu288x
05.03.2012*****Nový domov46x

Komentáře návštěvníků
Celkem: 10 záznamů přidat komentář Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele

[10] vladous® 25.06.2011
výstižně napsaný :-).Já se takhle nezúčastnila oslavy padesátin našeho příbuznýho,protože Matty byl po operaci,ležel v tašce,ale taky mi nedovolili vzít ho ani na chvilku sebou.Tak jsem prostě nešla,a že se mnou doted nemluví? To mi je jedno.

[9] 111® 28.05.2011
Opravdu volba, mezi našimi mazlíčky a povinností či nutností je špatná. Já vždy volila psa,leč několikrát se to obrátilo proti mně- z pohledu lidí kteří mazlíka nemají? Ale vím jedno, nikdy toho však litovat nebudu!!! A děkuji za to že ho můžu mít?

[8] Dixinka® 21.05.2011
ahojda Marcine a Lui! Je to až k nevíře jak se člověk v životě setkává s nepochopením svých bližních ke svému vlastnímu mazlíčkovi! Já takové nepochopení řeším dost často! Mám teď s Dixinkou velký zdravotní problém, není tak velký aby se nedal řešit ale bude stát určitou sumičku peněz! Bylo mi řečeno že bych za ten obnos měla nového psa a třeba dva! Chápete to? ale vy zrovna to chápete určitě nejlépe, jak hrozně to zní a vůbec hrozné to je! Milujeme svoje pejsky a ať se to zdá někomu absurdní i moje panička mě vyzvihuje nad podivem ostatních a pak se setkává s nepochopením! Co ta ženská blázní vždyť je to jen pes! Marci vy jste pro nás opravdu spisovatelka! Vaše články se se fakt moc dobře čtou, mají hlavu a patu a hlavně jsou z běžného života!!!

[7] holisek® 15.04.2011
Ahojky Marcine, my bychom bez našich kočičáků taky nikam nejeli. Dokonce nám naši známí říkají, že je máme místo vnoučat

[6] karci69® 15.04.2011
dobrý den,Karel Čapek kdysy řekl"čím víc miluju psy tím víc nemám rád lidi"je v tom obrovská pravda a ti co doma nemají svého miláčka tak to nikdy nepochopí co ta němá tvář umí a jak člověku zpříjemňuje život,mám fenku Rudy a nedokážu si už představit život bez ní,je chápavá,chytrá a umí dát tolik lásky,kamkoli cestuji beru ji sebou a taky se rozhodujeme společně kde jet a nebo néééééé,jak píše quendery,pes je až na prvním místě!!!!Zdravím všechny a víc takových příběhů.

[5] quendery® 12.04.2011
Moc hezky napsané, u nás je to stejné, psi jsou právoplatní členové rodiny a jsou s námi všude. Bez nich to prostě není ono - tak jsme například našeho malého 9 měsíčního Ronečka "učili" předem chodit do restaurace, abychom tam mohli potom udělat velkou rodinnou oslavu dvojích narozenin. Ještě ,že ti dva starší jsou už "vycvičení" na lidi a všude v okolí nás znají, tak je to bez problémů. A když o něco jde, tak vždycky napřed dumáme o tom, co na to hafíci. U nás se prostě traduje už léta, že pes je až na prvním místě.......... Tak zdravíme celá naše rodinná smečka a dík za krásné čtení !

[4] MARCINE® 10.04.2011
Děkuji všem za příspěvky, za názory. Před Luiem jsme měli jedenáct let jorkšírka Danečka, byli jsme zvyklí trávit dovolené s ním. V tuzemsku, ve společnosti malých dětí a smečky psů, jednou i v zahraničí. Přizpůsobili jsme se na jedenáct dlouhých let a nijak nás to neomezovalo. Věříme, že se náš mladý pejsek "otrká" a opět nebude "žádný problém" ;-) život bez psa totiž není KOMPLETNÍ ;-)

[3] pavlinapoddana® 09.04.2011
krásný článek,který přesně vystihuje pocity pocity pána i psa v tak prekérní situaci,jako je nečekaný odchod.Já osobně jsem se úplně vzdala všech dovolených u moře,kam se létá letadlem,dovolená bez psa prostě není dovolená a raději jí trávím na chalupě společně se svou rodinou a se PSEM,než bych jela do exotických míst bez ní.Každý kdo miluje svého mazlíka a je to spíš jeho kumpán a kámoš nej jen pes na hlídání tohle všechno chápe.Vžycky když jsem někam pozvaná upozorním každého,že bez Cherry nikam nejdu,takže za ta léta už si každý kdo nás zná zvykl.

[2] Milena® 09.04.2011
Moc hezky napsáno, naprosto přesně vystihnuté pocity člověka, který má psa jako společníka a dokáže odhadnout jeho myšlenkové pochody. Sama jsem podobné věci musela několikrát řešit a vždycky zvítězil pes. Přišla jsem i o některé "kamarády", kteří mi vyčítali, že je milejší pes. Nikdy jsem nelitovala. Takže děkuju!

[1] HOUP® 06.04.2011
co z toho plyne-je napsano jak bych to napsala i ja

Další články tohoto autora
Žádné další články

© HAFICI.NET - http://hafici.net/clanky/149-svatba