Přihlaste se a využijte web naplno HAFICI.NET »

Svatba

 

Články » Svatba 

Svatba

Publikováno: 03.04.2011 • Autor: © MARCINE • Rubrika: Příběhy o psech

Ahoj kamarádi,

celý měsíc jsem na své paničce pozoroval nervozitu, kterou jsem si nedokázal nijak vysvětlit. Pořád mluvila o jakési svatbě a tvářila se ustaraně. Já jsem to vůbec nechápal, ale vždycky jsem jí olizoval ruce, aby nebyla smutná.

Až po čase jsem zjistil, co tu moji paničku trápí. Moji páníčci byli zvaní na LIDSKOU svatbu. Ale co teď? Nezbyl totiž nikdo, kdo by mě ohlídal, protože pozvání se týkalo všech mých čtyř páníčků!

Panička měla dvě možnosti. Buď mě vezme s sebou do tašky jako slušného svatebčana po dobu nezbytně nutnou (čili obřad, a možná že za dveřmi obřadní síně) a pak by jela se mnou (a ráda) domů, nebo zůstaneme rovnou spolu doma (a užijeme si to ;-)). První varianta neprošla, protože prý ne všichni jsou „pejskaři“ a mohl bych tam někomu vadit (nepochopil jsem proč, ani moje panička), a druhá varianta taky neprošla, protože by prý panička vyvolala nevoli příbuzných, že se nechce tak důležité akce zúčastnit. Vždyť šlo o svatbu jejího synovce!

MOC PĚKNÉ, ALE CO S TÍM?

Protože se měla svatba konat 80km od našeho domova, páníček navrhnul, že noc předtím přespíme tam v místě, u jakési BABIČKY, já si tak prý na nové prostředí zvyknu a pak svoje páníčky bez problému pustím na půl dne pryč. Moje panička okamžitě protestovala, že mě nemůžou nechat v "cizím" prostředí, protože jsem tuhle BABIČKU viděl všeho všudy dvakrát, a že se nám to všem nakonec vymstí, protože se pak můžu bát pokaždé i doma, když mě budou chtít třeba jen na chvíli opustit. Ovšem takhle to cítila jen moje panička, ale na nátlak ostatních se podřídila. Na rozdíl od ostatních věděla, že to tak lehce nepůjde.

Cesta k té BABIČCE se mi celkem líbila, i její byt, ale radši bych byl doma. Ale co, nakonec tam byli se mnou všichni moji čtyři páníčci, ale hlavně - moje panička ;-) Jenže večer, v půli naší rozehrané hry, se všichni najednou zvedli a že prý TO VYZKOUŠÍ a chystali se odejít! Odešli a mně se to nelíbilo, ale naštěstí moje panička zůstala a já se uklidnil. Šli jsme se hned vyvenčit, jenže na vesnici nesvítí pouliční světla tak jako v Praze a odevšad se navíc ozývalo hlasité štěkání velkých psů. Panička mě klidnila, že je to za plotem, ale vím já snad, co je to plot a jestli mě ochrání? Vždyť jsme kvůli té tmě nic neviděli! Bál jsem se, sotva jsem se stačil vyčurat a na kakání jsem ani nepomyslil :-( Panička mě ani nehubovala. Vrátili jsme se do TOHO bytu a já si oddechl. Jenže panička se najednou obula a chtěla ODEJÍT!!!! Byla to snad další nějaká hloupá ZKOUŠKA!?!?

Tohle jsem v žádném případě nečekal, že by mě moji páníčci nechali na neznámém místě a okamžitě jsem se rval za paničkou ze dveří. Snažila se zadržet mě v bytě, strkala mě zpátky, ale čím víc se o to snažila (ani jí se to nelíbilo), tím víc jsem se dral za ní. Ztropil jsem u toho takový povyk, že se otvíraly dveře ostatních bydlících a ti zjišťovali, jestli tam neřádí zloději. Bylo jasné, že ten večer, kdy se zbytek mé rodinné smečky sešel ve vedlejším domě s příbuznými-svatebčany, moje panička stráví čas se mnou při našich společných hrách. Ještě ten večer bylo rozhodnuto, že hned ráno jedeme pryč.

Byl jsem rád, když jsme dorazili domů. Hned jsem vyběhl na zahradu a konečně jsem se vykakal. Panička s páníčkem se poté chystali odejít, ale mně to nevadilo, jsem zvyklý, že každý den odcházejí do práce. Uvelebil jsem se v pelíšku a jako vždycky sledoval, jak se vypravují. Bylo to stejné, panička se převlékala, česala a malovala si obličej (který jí při první příležitosti slížu). Pak mi dali pusu a odešli, byl jsem klidný, věděl jsem, že se zase vrátí, tak jako vždycky ;-) A taky jsem byl rád, že už jsme z VÝLETU doma ;-) Kamarády zdraví LUI

SVATBA VYPADALA TAKTO:

Z Prahy zpátky jsme s manželem vyrazili (naše dvě děti již byli od včerejška na místě) poté, co jsem se v rychlosti osprchovala, oblékla zmuchlané oblečení, které jsem ledabyle naházela do tašky při odjezdu od babičky domů s tím, že zůstanu s pejskem doma a nemělo tedy smysl oblečení rovnat. V mezích zbývajícího času jsem se nalíčila, vlasy jsem neřešila, byly týden neumyté a chystala jsem se na jejich úpravu těsně před svatbou. Stáhla jsem si je do ohonu.

Lui byl v naprosté pohodě, opouštěli jsme ho, jako když odcházíme do práce, koukal na nás ze svého pelíšku a věděl, že se zase vrátíme, tak jako každý den.

Do Březnického zámečku jsme dorazili pár minut po dvanácté, obřad začal ve dvanáct. Zchvácení jsme vpadli do obřadní síně a po čas svatebního ceremoniálu zůstali stát u dveří. Dokázala jsem si v pohodě představit (na rozdíl od jiných), že bych přišla s pejskem v tašce na rameni. Pak jsme se přesunuli na hostinu a ani tady by nejspíš pejsek nepřekážel, bylo možné trávit s ním čas venku na zahradě před restaurací. Kolem páté hodiny odpoledne, na začátku veselí, odjela naše čtyřčlenná rodina domů za pejskem, který potřeboval vyvenčit. Kdybych s Luiem rovnou zůstala doma nebo by mohl se mnou přijít na svatbu, mohli se pobavit aspoň mí nejbližší, manžel, dcera a syn. Takhle měli smůlu.

CO Z TOHO PLYNE?

My, co chováme pejsky, odhadneme u nich celkem lehce, jak se mohou vyvinout určité situace, a obzvlášť my, kteří se jim z celé rodiny věnujeme nejvíc a oni nás vnímají jako svoje hlavní páníčky, známe nejlíp jejich „myšlenkové pochody“. Víme, kdy náš mazlík bude smutný a proč, co mu udělá největší radost a proč, kdy bude nešťastný a proč. To je logické, pochopitelné a normální. Jenom mně bylo jasné, že to nedopadne tak, jak si to ostatní  (nemyslím manžela a děti) představují. Psa s sebou na svatbu mi vzít nedovolili a ani neřešili, co s ním udělám, ovšem moji účast očekávali („Přece bych nešla na tu slávu kvůli psovi!“). Nedochází jim ani teď (ani je to nezajímá), že je to roční pes, který si musí na všechno postupně zvykat. Že velmi dobře zvládá naše odchody z domova, protože ví, že se mu vrátíme. Že na jiná prostředí si musí taky teprve zvyknout, aby neměl pocit, že jsme ho navždy opustili. Je pochopitelné, že bude vyvádět, když ho opustíme v místě, které nezná, a zatímco mí drazí příbuzní kroutí hlavou nad tím, že děláme moc povyku jen kvůli psovi (prý nás moc omezuje), já kroutím hlavou, že jim nedochází, že je to roční pes a nemůže se chovat jako dospělý. Náš první jorkšírek Daneček jezdil k babičce velmi rád, byl to jeho druhý domov, tohle můžeme od Luie očekávat až po pár návštěvách. Naprosto logické. A jen doplním, že „ten pes“ mi dává mnohem víc, než všichni ti moji příbuzní dohromady.

Vrtá mi v hlavě, jestli vůbec někdo docení, že jsem tu prekérní svatbu absolvovala hlavně kvůli příbuzným, aby „nebylo zle v rodině“. Bylo by mi lépe s Luiem na zahradě a moje rodina se mohla v klidu veselit beze mě.

Jsem ráda, že mám přátele se stejným zájmem, s láskou ke psům, byť to jsou jen „přátelé z netu“. Bez nich bych byla v tom bezcitném světě ztracená. M.Z.

F

F

F

 


Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení
*****

Líbilo se: 11x Nelíbilo se: 0x Zveřejněno: 03.04.2011 Upraveno: 03.04.2011 Přečteno: 381x

Schválili: Rexik ** 19.10.13 • Rex ** 19.10.13

Související články
Žádné související články
Další články z rubriky Příběhy o psech
26.02.2012*****Sindy32x
28.07.2014*****Naše holky a divočáci12x
09.12.2009*****Mých pár minut slávy353x
12.08.2013*****Jezevčík, je to vůbec pes? První výlet. (3)84x
17.03.2011*****Rozmazluji svého pejska263x
10.02.2012*****Lejdynka a dovolená na Slovensku29x
21.11.2011*****Bady je prostě Bady 516x
25.09.2011*****Život a nemoce !!!29x
21.12.2011*****Lili a první vycházka14x
10.02.2014*****Ahoj kamarádi!24x

Komentáře návštěvníků

x Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele

Další články tohoto autora
Žádné další články

© HAFICI.NET - https://hafici.net/clanky/149-svatba