Můj psí život.

Ahojky hafani a fenky!

Slíbil jsem, že Vám napíšu něco dalšího ze svého života a sliby se mají plnit. Je to stejné jako když Vám panička dá povel a vy musíte poslechnout. Což já se snažil a snažím, ale někdy je tu něco silnějšího, čemu se prostě nedá odolat. Např. souse-dův pes, kočka za plotem, listonoš, ....Už ve 3 měsících mi panička stále opakovala: Sedni, k noze a ke mně....Při tom mi mávala u čumáčku piškotem a když jsem ho pozorně sledoval a udělal jsem u toho i požadovaný úkon, byla šťastná jak blecha v mém kožichu a já jsem ten piškot dostal i s podrbáním. Docela je to sranda a dnes už jsou některé povely rutinou, bez které by moje komunikace s paničkou a ostatními asi pokulhávala. Jak to máte Vy kamarádi ?

Jednoho dne mi panička dala kolem krku divný koženkový pásek a připla si k němu dlouhý provaz, který pak držela v ruce, a vyšla se mnou za bránu naší zahrady. To bylo vzrůšo! Najednou bylo kolem spoustu neznámých věcí ....A ty mě lákaly, protože byly nové, tajemné, ale zároveň jsem byl zmatený a vystrašený. Slyšel jsem směs prapodivných zvuků, houkání a musel jsem se naučit vnímat hlas paničky, která mě uklidňovala, neustále přivolávala a tahala k sobě za ten divný provaz kolem krku. Někdy bylo kolem tolik paniček a páníčků, že jsem si z toho všeho sedl doslova na ten svůj chundelatý zadek a žalostně jsem zakňučel, až mně panička musela vzít do náručí a kousek cesty jsem se nesl. Jindy jsem se zase bezmyšlenkovitě rozeběhl k úplně k jiné paní, jak jsem si myslel, že je to moje panička...Byl jsem poprvé mimo svůj revír. A to jsem ještě netušil, že má vycházka skončí u veterináře.                                           Pán v plášti si mně na stole pozorně prohlédl, postudil mě čímsi na tělíčku a pak něco probíral s paničkou. Jenže to už jsem moc nevnímal, protože jsem byl z té procházky tak unavený, že jsem začal v té ordinaci usínat a bylo mi všechno jedno. Na zpáteční cestě jsem se snažil držet se co nejblíž u paničky. Potkal jsem nové psí kamarády a některým jsem dával najevo svou štěněcí radost, že vidím psí stvoření, urputným skákáním a kňučením...... Bylo celkem fuk, jestli to byl boxer-veterán nebo čivava . A představte si, že jim to taky nevadilo. Naštěstí.  Jen panička mně pořád napomínala a zlobila se. Tenkrát jsem nechápal proč, proč se tak zlobí. Dnes už to vím. Ona mě chránila, protože já jsem byl divoký a cizí pes mi mohl ublížit. A tak dnes, když jsme spolu na procházce, a já mám na krku ten frajerský  o b o j e k a ona v ruce drží  v o d í t k o,  chráním a hlídám i já, aby ji nikdo neublížil. Myslím, že tak to má být!