Kamáradka a její nešťastný osud

Ještě nedávno jsem měl kamarádku Mijinku. Paníkové si ji vzali z útulku.

Když ji panička vzala na ruku, tak se chudinečka celá klepala, ale to ještě nevěděli, co je čeká doma. Když ji přinesli, ta chuděrka se neuměla sama najíst, napít, neuměla, chudinečka, nic. Panička ji musela držet misku s pitím u pusinky a přidržovat hlavičku, aby se vůbec napila. Pak se dozvěděli, ale úplně náhodou, že snad měla být po mrtvičce, což jim v útulku neřekli, a to ji byly teprve dva roky. Vypadalo, že byla i týraná, chudáček.

Paníci ji vypiplali a když už to vypadalo, že je na tom dobře, tak přišla po půl roce ta nemoc... Epilepsie. Ze začátku dostala prášky, které jí zabíraly. Jenže prášky pak přestaly pomáhat, bohužel. Pak přišel ten nejhorší den. Mijinka měla záchvat za záchvatem. Nejhorší bylo, že ho měla vždy, když usnula. Měla ho ve spánku, byla úplně mimo, nedokázala se orientovat, nic, při každém záchvatu se počůrala.

Panička s ní šla k panu doktorovi, ten se na ní podíval, otočil se k oknu, ani paničce nechtěl řict tu ošklivou zprávu. Nakonec jí řekl, že už není naděje, že jí dává jen jedno procento do druhého dne. Víc že nepřežije, že záchvaty ve spánku jsou nejhorší. Kdyby je prý měla z rozrušení, tak by se ještě dalo něco dělat, ale takhle ne.

Mijinka svůj boj s nemocí prohrála, ale aspoň umřela u lidí, co jí milovali, a ne někde v kleci v útulku. Aspoň poslední měsice se měla dobře a v poslední chvili s ní byl někdo, kdo jí miloval. Je nám po ní moc smutno, ale víme, že už ji nic nebolí, že se netrápí. Posíláme hodně pusinek do nebíčka. Panička a Filipek.

Teď mám kamarádku novou a ta je alespoň zdravá.