Mých pár minut slávy

Moje první jízda autobusem s Dixinkou byla mimořádná.Nastoupily jsme a sedly k oknu, zatím bylo vše v pořádku.Asi po páté zastávce to začlo v Dixince divně bublat a chrčet a najednou ....grc a bylo to všude!!!Něco moc smradlavého,hnědého a tekoucího my teklo po světlé bundě a mé apartní batikové šále.Soused si okamžitě odsedl a lidi kolem se začli ohlížet, odkud jde ta omamná vůně!!!No,nic musela jsem počkat na další zastávku a trapně se prodrat mezi lidmi v uličce s poblinkanou Dixi v náručí.To co se za námi řinulo,to nejde popsat.Všichni na nás zírali a dobrovolně ustupovali, abychom měli dost volného místa.Bylo to jako když jdete po červeném koberci na předávání cen a lidé se kolem vás rozestupují a vítají své celebrity.S tím rozdílem,že nás nikdo nevítal a na konci žádná cena nečekala.Venku jsem musela sundat bundu a jen tak ve svetru s bundou a Dixí v náručí mílovými kroky valit domů.A to bylo prosím před vánoci,tak si umíte představit, jaké bylo asi teplo.Jo a od té doby se řádně dívám co Dixi očuchává a běda!!!něco strčit do tlamičky bez mého souhlasu.Moje chyba,že jsem si nevšimla u zastávky,že Dixinka si pochutnala na něčem hnědém,dobrém a teplém.Tak to bylo mých pár minut slávy a řeknu vám,že se mi to pranic nelíbilo.