Naše holky a divočáci

26.7. jsme byli, jako každý den, na procházce v lese. No, na procházce, my jsme šli a naše psí slečny si běhaly volně. Najednou jsme zaslechli v ohradě na mladé stromky šustění. Granada přiběhla na zavolání, naštěstí, v momentě, když Hanička bolestivě zasténala , už jsem ji měla připnutou na vodítku. Jinak jsme asi měli problémy dva. Tušila jsem, že se děje něco ne zrovna vtipného. Kvůli psům jsem se naučila pískat na prsty, můj muž říká, že je to jako když jede nákladní vlak. No tak jsem ostře pískla, v zoufalství i naději, protože přes hustý porost jsem psa neviděla. No a po písknutí se zase ozvalo zuřivé šustění a objevila se naše Hanička, sice celá krvavá, ale živá. Byla trochu dezorientovaná, ale po chvilce se nechala chytit a pelášili jsme domů, aniž jsme věděli, čí, nebo z čeho tolik krve na ní je. Až doma jsme zjistili, že je potrhaná na mordě, boku a zadku hlubokými řezy. Tak fofrem k veterináři a na sál. To už byl cvrkot. Po třech hodinách operace nám p. doktorka řekla, že je šití OK, pokud nenastanou komplikace, horší ovšem je, že s divočáky nejsou žerty ani po souboji. Tak jsem se začla pídit po prognóze a naději, vzhledem k možnosti infikování divočáckým virem. Dnes je to druhý den, já se zoufale snažím být v klidu a věřit. Věřit, že to divoký prase bylo zdravé a moji holčičce ublížilo "jen" potrháním, že se z toho dostane. Protože navíc se jí snažila Greninka povrbudit a lízala ji rány a krev... Takže dvojnásobná starost. Čekáme a doufáme. 3 až 6 dnů inkubace. Snad bude mít tento příběh veselejší pokračování....