Přihlaste se a využijte web naplno HAFICI.NET »

Jak jsem odešel do nebíčka ...

 

Články » Jak jsem odešel do nebíčka ... 

F

 

Už nějakou dobu mi není dobře. Zvracím, a to několikrát denně. Postupně se k tomu přidávají další potíže - nemohu téměř chodit, přestávám pít a jíst a taky nemůžu čůrat. Nic z toho nejde. Páníčci se se mnou 30.3.2008 vydali k veterináři. Všichni ztuhli, když se dozvěděli, že teď budu den dva na kapačkách a jestliže se můj zdravotní stav nezlepší, bohužel budu muset být utracen. Panička Petra se rozplakala hned.

31.3.2008

Je mi moc špatně. Pomoc, strašně to bolí. Nechci to dát moc najevo, páníčci se trápí a přemýšlejí, co se mnou bude dál. Panička se se mnou ráno loučí se slzami v očích, tuší, že až přijde domů ze školy, nebudu doma.

Paničky sestra mě dopoledne nese do auta a jede se k veterináři. Pan veterinář si mě prohlíží, zeptá se na pár otázek... No, netrvá to dlouho a už dostávám jednu injekci, pak druhou. Naposledy se kouknu do očí Dáši a loučím se s ní svým pohledem, kterým jí zároveň mnohokrát děkuji, že už mě osvobodila od těch strašných bolestí (já je sice nedal nijak zvlášť najevo, ale moji páníčci ví od pana veterináře moc dobře, že jsem trpěl). Pak jí usnu v náručí. Ona pláče a nese mě do auta zabaleného v dece. O něco později už mě dává společně se svým bývalým přítelem do hrobečku, který mi vykopali.


Já se zase najednou probouzím. Neznám to tu. Je tu spoustu psů, zvířátek a všichni jsou strašně milí. Proč jsou někteří tak mladí? I mě bylo teprve osm let - ani ne. Ale aspoň mě už nic nebolí a já si teď hraji se svými novými kamarády na tom (pro mě zpočátku neznámém místě), kterému se říká nebíčko. Je mi tam dobře ...

Moje panička zrovna sedí ve škole a tuší, že je něco špatně, ale pořád doufá. Píše své mamince, co se mnou je, ale nikdo jí neodepisuje ... Ona nic se nesoustředí, každou chvíli ji někdo napomíná, jenže ona myslí jen na mě a nezajímá ji žádná škola. Chce, abych ji neopouštěl, abych tu s ní byl ještě dlouho.


Je poslední hodina a panička už jde domů, teda spíš se pomalu "šine", protože se bojí, co uslyší. Před barákem potkává svou kamarádku Terezu a ta ji utěšuje, že všechno určitě bude v pořádku. Jenže panička ví, tuší, že nebude. Vdyť i slyšela, jak se rodiče ráno domlouvají, že mě půjdou vyvenčit raději až panička odejde do školy, aby mě neviděla. Chodil jsem totiž ještě hůř než včera. Jenže panička už přeci není malá. Všimla si toho moc dobře sama.


Před barákem stojí auto paniččiného švagra a tak se ho jde zeptat, jestli neví co se mnou je. Nejdřív odpověděl že ne, ale když se panička nepohnula z místa a stále mu upřeně hleděla do očí, řekl: „Dali mu injekci, je mi to moc líto.“ Paničce najednou po tváři tečou vodopády slz, které nejdou zastavit. Utíká domů, zavře se do pokoje a kopne do tašky, která odletí na druhou stranu místnosti. Cítí vztek, nespravedlnost života a lítost ... Pak jde jen za babičkou, která pláče, protože se se mnou ani nestihla rozloučit. Panička se se mnou loučila již ráno. Říkala mi: „Prosím tě vydrž ještě. Přeji si, aby si tu se mnou zůstal. Buď můj silný pejsek. Ale kdybych tě přece jen už neviděla, tak sbohem. Nikdy na tebe nezapomenu ... A prosím, promiň mi, když jsem na tebe někdy byla nepříjemná ... Mám tě moc ráda!“. Pak se se mnou ještě pomazlila, dala mi pusu na čumáček a se slzami v očích odešla. Já se na ní koukal a měl jsem takové lesklé oči. Bylo mi líto, že jí musím opustit a věděl jsem, že se mi po ní bude stýskat. Stejně jako po ostatních páníčcích ... Já bohužel nedokázal splnit její přání a zůstat ...


Paniččiné mamince každou chvíli někdo volá, jak je mojí paničce Petře, jak to zvládá. Jak to zvládá? Pořád pláče. I její rodiče (velcí páníčci) a babička pláčou. Paničky druhá sestra taky. Všichni jsou z mého odchodu velice smutní a páníček plakal každé ráno ještě několik dní po mém odchodu. Nechtěl, aby to někdo viděl, ale pak to sám přiznal. Nemá se přeci za co stydět ...

 

 

 

F

 

Odpoledne se jde panička s jejím tatínkem podívat na můj hrobeček. Pořád pláče, až večer je to trošičku lepší. Já vím že pro mě pláče do dneška, téměř vždy, když si na mě vzpomene, ale snaží se vzpomínat hlavně na to hezké a usmívat se. Strašně se jí líbí věta z knihy MOPS od Milana Raba a Ley Smrčkové: A KDYŽ VÁS PŘI LOUČENÍ PŘEPADNE TAK VELKÝ SMUTEK, ŽE SE NÍM BUDETE JEN STĚŽÍ VYROVNÁVAT, VZPOMEŇTE SI, CO SE ŘÍKÁ. KAŽDÝ MOPS SE DOSTANE DO RÁJE, KDE JE ZNOVU ZDRAVÝ, MLADÝ A PLNÝ SÍLY. SEDÍ TAM U BRÁNY NA KONCI DUHOVÉHO MOSTU, TRPĚLIVĚ ČEKÁ NA SVÉHO PÁNA A VRTÍ PŘI TOM ŠPIČKOU SVÉHO ZAKROUCENÉHO OCÁSKU... Byl bych rád, kdyby se podle toho řídila a nesmutnila. Mně se po těch mých páníčcích také moc stýská ...

 

 

F

 

Filip

 

 

 

Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení
*****

Líbilo se: 3x Nelíbilo se: 0x Zveřejněno: 20.04.2011 Upraveno: 20.04.2011 Přečteno: 68x

Schválili: Rexik ** 19.10.13 • Rex ** 19.10.13

Související články
Žádné související články
Další články z rubriky Příběhy o psech
08.12.2011*****Můj důležitý den20x
09.02.2012*****Jak jsem přišla k Lejdynce12x
16.04.2011*****cora za autem28x
17.11.2011*****Bady je prostě Bady 211x
21.12.2011*****Lili a první vycházka14x
09.12.2009*****Mých pár minut slávy353x
18.03.2011*****Rodinná legenda o dobytí Křivoklátu288x
30.10.2011*****Jak jsme ho koupili30x
09.02.2012*****Cesta do nového domova18x
10.09.2012*****Jak Beuška přestala chytat kočky !76x

Komentáře návštěvníků
Celkem: 1 záznamů přidat komentář Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele

[1] MARCINE® 01.05.2011
Ahoj Filípku,
moji paničku znovu rozesmutnil tvůj příběh, už ho znala z Hafíků, ale vždycky se jí odchod pejska na obláčky moc dotkne. Pa kamaráde a pozdravuj našeho Dana. LUI s paničkou

Další články tohoto autora
22.04.2011*****Jak jsem s paničkou chodil ke koním ...50x
20.04.2011*****Jak jsem přišel do nové rodiny ...41x

© HAFICI.NET - http://hafici.net/clanky/151-jak-jsem-odesel-do-nebicka-