Nový domov

Přijeli jsme na malé krásné sídliště, plně stromů a keřů a hned za domy krásný kopec a nahoře les. Vyběhla jsem z auta a dala se do čichání. Z jednoho domu vyšla paní a dcerou a vítali se s mými pány. Trošku jsme se rozhlídli kolem domu a pak šli dovnitř. Když jsme přišli do bytu, byla jsem trochu opatrná, ale žádný jiný pes tam nebyl a bylo tam dost místa. My jsme měli byt menší. Tak jsem se znovu dala do průzkumu.Paní domácí se mi docela líbila, a já jí asi taky, protože mně pořád hladila a říkala, jak jsem krásná holka.

Moji páníčkové si s domácími stále o mně něco povídali, naši chtěli vědět spoustu věcí. Slyšela jsem také, že moje malá panička má nějakou alergii - prý na moje chlupy. Nakonec se všichni zvedli a šli jsme na procházku. Do lesa na kopci ale ne, úplně na druhou stranu. Po chviličce jsme došli ke krásné, nevelké řece. Moc se mi tam líbilo a hned jsem si vyzkoušela teplotu vody. Daleko jsme ale nedošli a vrátili se zpátky na sídliště. Malá panička plakala a potom naši nasedli do auta a odjeli. A mne tam nechali!!!

Tak mi nezbylo, než jít s novou paní k nim . Bylo mi smutno, ale stále se mi někdo věnoval. Dostala jsem hračky, chodili jsme hodně na procházky, ale já jsem nikam daleko nechtěla, čekala jsem stále na své páníčky. Co kdyby se mezitím pro mne vrátili! V novém domově jsem nejraději seděla v kuchyni na lavici a koukala z okna, jestli už nejedou naši. Takhle mi to vydrželo asi týden, pak jsem si zvykla. Už jsem mohla chodit bez vodítka a chodili jsme hodně daleko. Máme tady krásné lesy a u řeky jsou taky moc hezké procházky. Jenom jsem ještě očas kontrolovala některá auta, co vrčela jako to naše.

No a nakonec jsem to vydržela 11 let (když jsem přišla, bylo mi 4,5 roku). S paničkou jsme se měly moc rády, milovala jsem i tu mladší. Ale o tu svoji jsem se tak bála, že jsem s nikým jiným ven jít nechtěla. Když to bylo nutné, tak vyčůrat a honem domů. Zažily jsme toho spolu hodně, občas jsem zlobila - neměla jsem ráda pudly, zato jsem se ráda válela v různých voňavých věcech, které se paničce nelíbily. Většinou jsem ale byla ta nejhodnější holčička ze všech dalmatinů na světě! Měla jsem tu hodně psích kamarádů, se kterými jsem se vždycky krásně vyřádila na louce nad sídlištěm. Byl to krásný život a panička mne nikdy neopustila.

Těď už se čtyři roky koukám z psího nebíčka a hlídám, aby se nová paniččina pejska chovala jak se patří!

Dalmatinka Ajka.